Jedním z výsledků sociální diferenciace (nejprve dělba práce, později rozpad do tříd) byl vznik samostatné postavy kněze.
Kněz na sebe bere komunikaci s bohy, zprostředkování mezi nimi a lidmi. Ví, jak předávat lidské modlitby bohům ve všech podobách. A to je pro laika stále méně možné, neboť bohové rozumí nebo ochotně poslouchají pouze starověký jazyk, jazyk svých předků, protože oni sami jsou našimi předky, nebo předky králů. Kněz také umí správně obětovat. Nauka o správné modlitbě a správné oběti, znalost kouzel a rituálů tvoří celý komplexní kurz magie, tedy přímého vlivu na bohy (vůli, která vede přírodu), namísto slabé práce – vlivu takříkajíc na tělo přírody. Bez víry v magii by se člověk cítil strašně bezmocný.
Kouzelník má vždy tisíc skulin, aby se vyhnul odpovědnosti za selhání svých manipulací, ale pokud bude úspěšný, může se stát divotvůrcem.
Ale zpočátku kněží drží v rukou nejen magickou zkušenost kmene, ale i jeho poloracionální hygienu a medicínu smíchanou s magií a často i celou mladou vědu. Kněz je tedy učený intelektuál starých časů. Hlavní rolí kněze v Egyptě, Indii a Persii je vědec, jehož znalosti jsou však uchovávány v podnikovém tajemství, smíšené s pověrčivými rituály, mýty a dogmaty a posvěceny zvláštní aurou superinteligence.
Kněz se brzy naučí využít své výhodné pozice. Tam, kde chybí mistrův meč, stačí duchovní síla kněze. Mistr může rozsekat těla, kněz otráví duši a vychová člověka v myšlenkových dovednostech, které odpovídají zájmům jeho kasty. Nerad se hádá s vojenskou kastou, ať už se jí podřizuje jako její čestný poddaný, nebo nad ní vládne jako jeho nejsilnější pomocník.
Pokud se rozvíjí kasta kněží, rozšiřuje se její intelekt, roste její zkušenost, pak kněz sám ztrácí uctivý strach z tradice. Nerozchází se s ní jen proto, že nechce otřást svou staletími zavedenou autoritou, zakořeněnou houževnatými kořeny v jeho mozku. Sám však vkládá nový obsah do dogmat, mýtů a rituálů, uvádí do souladu rozpory, kterých si všiml, více v souladu se získanými znalostmi a bystrostí jeho sofistikované mysli. Tak kněží rozvíjejí esoterickou, tajnou doktrínu, kde šaty starých mýtů skrývají nové pravdy.
Esoterické vědění občas prorazí svou skořápku, otevře pevně zamčené dveře a vyrazí do ulic měst a dálnic s novým kázáním. Ale takoví zrádní reformátoři nejsou vždy úspěšní. Staré kněžstvo se proti nim bouří jako zrádci, zatímco profánní jsou často příliš málo připraveni vnímat nové pravdy. Zoroasterova reforma však měla zřejmě přesně tuto podobu. Částečně se to dá říci o Lutherově reformě. V jiných případech proroci hojně čerpali z esoterické moudrosti kněží, nepatřili k jejich třídě, byli přirození produkty širokých sociálních hnutí moci. Příklady: Buddha, Mohamed.
Rozdělení bohoslužby kněze na esoterickou a exoterickou je již jakýmsi klamem. Aby v ní kněz ospravedlnil své svědomí, musí se uchýlit buď k cynickému uznání čistě politické, sobecké potřeby udržet černochy, světské lidi v temnotě nevědomosti a pověr, nebo způsobem Velký inkvizitor, aby se ujistil, že pověra je jedinou dostupnou potravou pro hrubé mysli, že pravda je před nimi skryta pro jejich vlastní prospěch.
Ezoterika kněží totiž může vést k naprosté svobodomyslnosti, ateismu a rouhání.
Kněz si ale nadále uvědomuje možnost svého společenského poslání: udržovat pořádek, tedy beztrestné vykořisťování pracujících mas šlechtou a samotným kněžstvem.
Kněžství naší doby již dávno dosáhlo tohoto stupně vývoje v osobě svých nejbystřejších myslí. Řada papežů si byla dobře vědoma politické propasti křesťanství, ve které tito papežové nevěřili ani cent. Omezenější kněží, kteří upřímně věří v pravdivost svých dogmat a sílu svých rituálů, jsou zároveň zbraněmi v rukou politikařské církve.
Věřící a křesťan Ruskin neváhal napsat následující řádky:
“Celá podstata našeho národního náboženství je v provádění náboženských obřadů a ve vyučování uspávajících pravd, ne-li přímo lží, které udržují masy v jejich špinavé práci, zatímco my žijeme pro své vlastní potěšení.”
Netřeba dodávat, že vlády a vládnoucí třídy, i když samy dlouho nevěřily, si kněze za tyto služby váží a vůbec se neodvažují zcela odhalit „spící pravdy“. Zdá se, že kněží nikoho nenávidí s takovou silou jako dva svobodomyslné Francouze – Voltaire a Renan. V očích opravdových věřících jsou to služebníci Antikrista. Ale i když odmítali samotnou podstatu křesťanského náboženství, oba jej podporovali jako vítěznou společenskou instituci.
Voltaire o tom říká: „Skutečný a hlavní důvod, proč je víra v Boha nezbytná, podle mého názoru spočívá v přesvědčení, že pro obecné dobro je nutný Bůh, který odměňuje a trestá. Bez takového Boha bychom zůstali v bídě bez naděje, v neřesti bez výčitek. Kdo připouští, že víra v Boha chrání alespoň pár lidí před zločinem, uznává, že tuto víru by mělo přijmout celé lidstvo.“
K tomu přidejme následující úvahu velkého svobodomyslného muže: „Lidé jsou vždy drzí a hloupí; to jsou býci, kteří potřebují jho, řidiče a jídlo. Zdá se mi nutné, aby existovali ignoranti. Kdybyste byli vlastníkem půdy jako já, souhlasili byste s mým následujícím postojem: když dav začne uvažovat, všechno je ztraceno.
A zde jsou názory nejmilejšího Renana, tak horlivého obhájce svobody vědeckého myšlení, které vyjádřil v předmluvě ke své knize „Apoštolové“: „Využijme svobody synů Božích, ale dejte si pozor na to, abyste se stali spoluviníky onoho úpadku ctnosti, který by naši společnost ohrožoval oslabením křesťanství. Čím bychom byli bez něj? Co může nahradit takové školy vážnosti a zbožnosti, jako je Saint-Sulpice, taková charitativní bratrstva, jako jsou Milosrdné sestry? Jak se neděsit malicherností a omezeností srdce, připraveného zaplavit svět. Vědecky se lišíme od obránců pozitivního náboženství, ale v srdci jsme s nimi.“
Lze jen říci, že Voltaire je upřímnější a Renan šikovnější. Je-li kněžství stále silné i nyní, není to již způsobeno pozitivními službami pro lidstvo – které se přesto odehrávaly v době rozkvětu východního kněžství a ve středověku v Evropě – ale výhradně jeho službou pro třídní vyšší vrstvu společnost.
Takzvané pozitivní náboženství nyní není nic jiného než nástroj zotročování a církve jsou organizacemi zotročování. Aniž bychom dovolili, aby antiklerikalismus nahradil náš široký sociální boj, nesmíme my, sociální demokraté, ani na minutu zapomenout, že kněz je neúprosným a vážným nepřítelem proletariátu, a tedy celého lidstva, nepřítelem, který mají dokonce opodstatnění buržoaze, kapitalisty, nicméně stále nutného pro socialismus, jako síly, která mu připravuje půdu. Historická role kněze byla dlouho zcela škodlivá.